Od 1. do 24. prosince trvá v naší civilizaci čas adventu, čtyři neděle ústící do svátků vánočních. Je to doba rozjímání a dobročinnosti, doba očekávání příchodu Spasitele. Je to jasně definovaná část církevního roku. Dříve to byla doba půstu a zákazu tanečních zábav, hostin, svateb. Dějiny vánoc ovšem sahají mnohem dále než dějiny církevních tradic.

Naši dávní předkové žili v těsném sepětí s přírodou. Prožívali v dobrém i zlém její proměny, věděli, které úkazy jsou krátkodobé, které jsou nečekané, a které se pravidelně vracejí. Všímali si i toho, jak se během roku prodlužuje a zkracuje čas denního světla. Zvláště ten návrat světla a tepla, sluneční síly a darů života přírody vítali a slavili s vděkem a radostným očekáváním. Byly to oslavy zimního slunovratu . Konaly se kolem 21. prosince, kdy se Slunce na obloze zastavuje na obratníku Kozoroha a vrací se zpět. Světla pomalu přibývá, den se prodlužuje, zlehka se dostavuje předzvěst jara. Nový život se probouzí po období zimního spánku.

V noci z 24. na 25. prosinec prý přišel na svět v Betlémě v chlévě Spasitel, jak zaznamenali Evangelisté, Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Je to největší, nejvýznamnější a nejkrásnější křesťanský svátek. Ale neslaví se ve všech zemích stejně.

U Východních Slovanů (a k nám tuto tradici zavála léta padesátá) zasahuje do křesťanských svátků prastaré mýtické zosobnění přírodních sil a živlů. Na vánoce přijíždí na saních ze severu, z říše sněhu a ledu Děda Mráz s jedličkou (jolkou) v ruce a případně též provázen svou vnučkou Sněguročkou. Jsou to postavy známé z ruských národních pohádek i z uměleckých děl na dané folklorní téma, jako je třeba jevištní báseň A. N. Ostrovského nebo opera N. A.Rimského – Korsakova. A je v nich obdivuhodná moc a síla, radost i bolest přírody a přírodních živlů.

Se změnou geopolitické orientace vystřídal u nás Dědu Mráze host z USA, Santa Claus. Dobrosrdečný dědoušek v červeném oblečku a v červené čapce s bílými lemy a s bohatými bílými vousy. Na rozdíl od přírodního Dědy Mráze a jeho zosobnění přírodních živlů smysl existence Santa Clause nevyjadřuje nic jiného – než dárky. Nosí dárky. Dává dárky. A proto sídlí převážně v obchodních domech, kde se kupí těch dárků habaděj a kde si Santa Clause v zájmu

prodeje těch dárků také vymysleli. U nás se Santa Claus jeví jako nadbytečný dvojník svatého Mikuláše, který chodí po rodinách s dětmi od nepaměti 6. prosince. Ne sám, ale spolu s andělem a čertem. Jeho dárky jsou jiné než dárky Santy Clause. Mají výchovné poslání. Odměňují hodné děti za snahu a dobré skutky a malé hříšníky varují a symbolicky trestají. Naše tradice ukazují, že nepotřebujeme dovezeného Santa Clause, máme dávného svatého Mikuláše.

Pravé vánoce v našich zemích představují „Jesličky“ nebo celý „Betlém“. Předvádějí muže a ženu v nuzném chlévě a jejich novorozené dítě, položené na seně v jesličkách. A děťátko tu spočívá pod dobráckým pohledem a teplým dechem oslíka a volka, u těch jesliček ustájených. Odevšad se sem k novorozeněti sbíhají z blízkých pastvin pastýři a z okolí salaše rozmanitý venkovský betlémský lid. A také „Tři králové“ přijíždějí zdaleka, od bájného Východu, a přinášejí darem zlato, kadidlo a myrhu. Všichni se děťátku oddaně klanějí a odevzdávají mu dary a dárky, každý podle svých možností. Dárky jsou třeba nejskromnější, ale jsou darované s opravdovou něhou a láskou. A nad vším se vznášejí andělé a do daleka vytrubují a šíří radostnou zvěst o radostném příchodu dítěte.

O tom všem podávají zvěst vánoční písně, vánoční koledy. Zpívaly se v době od 24. prosince do 6. ledna. To byla v kalendáři doba latinských „calend“. A zpívali je koledníci a koledníčci, kteří obcházeli sousedy, někdy s trojrozměrným obrazem betlémských jesliček v náruči a očekávali za to odměnu. Chtěli si něco „vykoledovat“.

„Jesličky“ a pak celé „Betlémy“ se u nás stavěly dříve než vánoční stromky, které zdobíme od 19. století. Byly (a jsou dosud) dřevěné, papírové, vyřezávané či vystřihované, malované, z kovu odlévané, keramické, perníkové i křišťálové. Takové plastické zobrazení událostí kolem Božího narození prý uvedl do života r. 1223 žebravý mnich, sv. František z Assisi . Rozšířilo se pak v různé podobě a v různém pojetí jako zobrazení šlechtické, chrámové nebo lidové. Nás provází po generace ta podoba lidová. Ztvárněná radost z příchodu dítěte a z dobroty srdce, které dítě upřímně vítá a přináší mu dary. A všude je plno hvězd, světel, hlasu zvonů a zpěvu. A zvláště ten zpěv vánočních koled je nezapomenutelný, přepůvabný a věčně živý. Tak jako vánoční české „Betlémy“, Alšův, Ladův a mnohé další, které vyšly z rukou dlouhé řady lidových umělců.

K nešvarům dnešní doby patří banalizace vánoc. Obchodní domy předčasně nabízejí vánoční dárky a nepřetržitě vyhrávají koledy. Ty se stálým opakováním opotřebovávají. Omrzí se. Začnou nudit. Kouzlo mizí, ztrácí se. To bychom neměli dopustit.

České vánoce jsou svátky poezie, tajemného očekávání, okouzlení a dojetí. Jsou oslavou rodinného štěstí, rodičovské lásky, dětského půvabu. Příchod dítěte není dnes o nic menší zázrak než za časů Evangelistů a nezaslouží si o nic méně obdivu, něhy a lásky, než kolik ho je právě ve vánočních koledách. „České vánoce“ jsou neoddělitelnou částí našeho národního kulturního dědictví.